Jakmile přestoupíme mezi profesionálky, hodně věcí se změní. Najednou se o sebe musíme postarat samy a je na nás také zaměřena daleko větší pozornost. Zájem o nás vzroste v médiích, a pokud se nám daří, roste i zájem fanoušků. Co o nás ale vlastně krom výsledků víte? Jaký je život mezi turnaji, jak si plánujeme sezonu, jak cestujeme, kde bydlíme, co jíme a co se stane, když se něco stane?
Mezi profesionálkami jsem od svých šestnácti let, letos to pro mě je čtrnáctá sezona asmým týmem jsme se rozhodli pro vás pár drobností ze zákulisí poodhalit. Jaký je tedy život golfistky Kláry Davidson Spilkové? Pokusím se vám ho, anejen já, vnepravidelné sérii článků ukázat tak trochu zdruhé strany.
O PLÁNOVÁNÍ
Když koncem roku přijde zLadies European Tour nový turnajový kalendář, těsně před Vánocemi začne fáze rychlého plánování. Nejdřív tak nějak nahrubo. Vlastně si na svůj seznam přání přidám všechny turnaje, které bych chtěla vsezoně odehrát. Obvykle je jich tak kolem dvaceti.
A pak přijde fáze škrtání. Mezi série turnajů (tzv. swingy) si musím naplánovat ikrátké pauzy na regeneraci, na partnerské asponzorské povinnosti, na charitu – ani bez ní to už dnes nejde – ana osobní život. Třeba dovolenou se Seanem.
Obvykle mi ztoho vyjdou tři swingy: jarní, letní apodzimní. Tím získám základ, který se ale vprůběhu sezony ještě drobně mění. Ať už podle výsledků, když si pak turnaje přidávám nebo ubírám, nebo podle situací, které nemohu ovlivnit. Nemluvě oturnajích, které jsou vkalendáři ještě dlouho po začátku sezony označené jako TBC (To Be Confirmed), tedy že budou až vprůběhu roku potvrzeny. Nevím kolikrát, zda se turnaj vůbec odehraje akde.
Letos jsem si tak až na poslední chvíli do svého plánu přidala Jižní Koreu aturnaj Aramco Team Series vSoulu. Korea bude pro mě aSeana velká premiéra auž teď se těšíme na místní kuchyni. Třeba na pravé kimči. Stejné to bude splánovaným turnajem vEvropě – nikdo neví ani to, vekteré zemi se odehraje –, azatím nevíme ani to, kde se budou konat skotské Open, čtvrtý turnaj Aramco (prý kdesi vAsii) afinálový turnaj celé série ve Španělsku.
Plánování je tedy hezká věc, ale stále musím počítat ise změnami na poslední chvíli apromotéři mi tak dávají šanci se těšit na něco, co se dozvím až třeba tři týdny před odletem. A to je pak kalup všechno přeorganizovat. Až je mi mého týmu kolikrát líto.
O LÉTÁNÍ
Bez mého týmu by to zkrátka nešlo. Někdy ale zmého vrozeného perfekcionalismu šílí. Naplánuju si třeba požadavky na let, který by mi nejvíc vyhovoval, apak už to je záplava e-mailů ahledání optimálního řešení mezi časem, počtem přestupů acenou letenky.
Většinou to vyjde, ale občas letím vnoci ado hotelu se dostanu třeba ve tři hodiny ráno. To toho před prvním kolem moc nenaspím amísto tréninkové hry si naplánuju pěší prohlídku hřiště nebo odehraju jen pár jamek. Zvláště vletošní první části sezony – obletěla jsem doslova celý svět – jsem kolikrát hřiště měla šanci poznat až při turnaji pro-am.
Tak ještě ten Soul apak už mě čeká má oblíbená evropská část, kdy se budu moci přesouvat hezky vpohodlí masážních sedaček svého milovaného Volva, bez čekání na letištích abez přemýšlení, jestli ty jedny ponožky navíc už nebudou over-the-limit.
O BYDLENÍ
Na turnajích bydlím různě. Je to takový mix hotelů, Airbnb aubytování vsoukromí urodin, které nocleh nabízejí. Oficiální hotel mi dává největší smysl. Vrámci ubytování máme třeba transfer na hřiště ajsme vrelativním bezpečí, ale má to své ale: Ať už jsou hotely lepší, nebo jen dobré, jsou obvykle drahé.
Kolikrát si tak společně sjinou hráčkou objednám raději Airbnb anáklady za pronájem aauto sdílíme. Vněkterých destinacích po Evropě už mám oblíbené penziony, kam se každý rok ráda vracím asjejichž majiteli jsme vkontaktu po celý rok.
Největší dobrodružství je ubytování vrodinách. To nikdy nevím, co mě čeká, kdo mi přijde otevřít akde budu spát. Strach nikdy nemám, ale třeba se stane, že se druhý den musíte přestěhovat jinam. Přece jenom každý máme trochu jiný „životní ahygienický“ standard avěřte mi, že kultura je vněkterých částech světa opravdu tak nějak… jiná.
O ŘÍZENÍ
Sdopravou je to kolikrát legrace– sednout si za volant na letišti vSydney achvíli si zvykat, že musím jet po levé straně, ale přednost zprava dávat ivAustrálii zprava.
Nebo mě zaskočí kruhové objezdy, které se stejně jako unás jezdí proti směru hodinových ručiček. Dobré je mít spolujezdce, který na vás dává pozor akontroluje, zda nejedete vprotisměru nebo už „moc“ vlevo.
Je to ale jen ozvyku azvyknout se na to dá velmi rychle, zvláště když si půjčíte auto sautomatickou převodovkou. Řazení levou rukou je totiž kapitola sama pro sebe… A pak je tu ještě jedna specialitka, ato vydat se vlastním autem do zemí, kde se jezdí vlevo. To je samostatné téma, ke kterému se ještě jednou, třeba po Anglii aSkotsku, vrátím.
O KEDÍCÍCH
Když se mnou nejede Sean, je to jedna velká neznámá. Nechci si brát jiného stálého caddieho, atak je to kolikrát loterie. Jednou se mnou jede Evička Koželuhová, jindy je to místní nosič. Vždy se sním snažím sejít už ve středu, dvadny před turnajem, abychom se alespoň trochu poznali.
Až pak se třeba dozvím, že to je bývalý hráč New York Yankees nebo místní head-pro, nebo taky jen dobrovolník, který se prostě snaží pomoci. Kedík se vlastně nehledá– napíšu promotérovi adostanu nabídku profesionála aamatéra, ze které si vybírám, nebo mi někoho sami přidělí. Buď ztoho pak vznikne přátelství na delší dobu, nebo taky třeba nosiče hned první den vyměním.
O BUGINĚ
VAustrálii se mi stala jedna věc úplně poprvé. Jela jsem turnaj na bugině! Byť to bylo jen jedno soutěžní kolo aturnaj byl poté zrušen, bylo to nové azvláštní. I proto jsem se nakonec rozhodla, že si budu dělat kedíka sama. Nikdy jsem nic podobného nezažila, ale to hřiště bylo opravdu náročné. Dlouhé přechody, jamky nahoru dolů, anavíc vtropickém pralese.
Dodnes se tam mluví otom, co kdysi udělala Laura Davies. Tehdy se měly hráčky jen převážet mezi některými jamkami, ale ona to odmítla. Vymohla si výjimku, aby všechny hráčky mohly používat kárky. Takže vlastně za tuhle bonvillskou specialitu může světová legenda. Mohla si to dovolit anebála se říct NE! Ač ráda chodím, musím přiznat, že díky buginám turnaj pěkně odsýpal.
O DANÍCH
Každý se jich bojí nebo znich má minimálně respekt. A teď si představte, že pravidla jsou vkaždé zemi jiná. Nejde jen ovýši procenta, kterou musím vdané destinaci odvést, ale také oto, jak složitá byrokracie je stím spojená. Třeba vAustrálii jsem se dokonce musela stát daňovým poplatníkem, nechat si přidělit daňové identifikační číslo azažádat osportovní „daňové“ vízum. Jinak bych zaplatila odvod ve výši téměř padesáti procent.
Naštěstí nám Ladies European Tour hodně pomáhá amáme se oradu na koho obrátit. Tak jsem se vlastně dozvěděla, že si pro dva turnaje vAustrálii musím založit imalé účetnictví. Vzít výhru, odečíst sturnaji spojené náklady aze zbytku odvést „jen“ dvacet procent. Nejsme jen hráčky, kolikrát jsme iúčetní amusíme studovat daňové oběžníky. Mimochodem na australské daňové číslo stále čekám.
Tak to bychom měli.
První část roku, první swing, je za mnou. Bylo to herně takové nahoru dolů, ale je to začátek acelá sezona je teprve přede mnou. Hodně se teď těším na evropskou část, kdy budu moci cestovat autem ačeká mě idomácí vrchol před vlastními fanoušky včervnu vBerouně. Příště vám zase něco osobě anašem životě sgolfem prozradím.
Pro nás je to jako chodit do práce aokolo té nejviditelnější části, turnajů, se pořád něco děje. A je toho hodně. Nejsme zkrátka žádné světové superhvězdy, nelétáme soukromými tryskáči anebydlíme vluxusních hotelích. Je to občas dobrodružství, hodně počítání avíc se toho kolikrát odehrává mimo hřiště.
